Na Klubbackenu v Hägerstenu stál před domem napůl zasněžený muž a zamyšleně si prohlížel kus papíru, který se už promáčel a začínal se rozpadat. V chumelenici a ve špatném světle pouličního osvětlení nemohl přečíst, co má na lístku napsáno. Nakonec zřejmě přece jen zjistil, co potřeboval. Otřásl se jako zmoklý pes a pustil se vzhůru po schodech před vchodem do domu. Přede dveřmi energicky zadupal a zazvonil. Otřepal si z klobouku sníh a čekal.
Dveře se pootevřely a škvírou vykoukla žena středních let. Měla na sobě pracovní plášť a zástěru a ruce od mouky.
"Policie," řekl ochraptěle muž. Pak si odkašlal a dodal:
"Kriminální asistent Nordin."Žena se na něho ustrašeně podívala.
"Máte nějakou legitimaci?" zeptala se nakonec. "Já totiž..."
Muž těžce vydechl, vzal klobouk z pravé do levé a začal si rozepínat zimník a pak sako. Nakonec vytáhl z náprsní tašky průkaz a ukázal jí jej.
Žena celou proceduru sledovala ustrašeným pohledem, jako by čekala, že z kapsy vytáhne bombu nebo kulomet. Nepustil legitimaci z ruky, zatímco si ji žena prohlížela krátkozrakýma očima a ne víc než deseticentimetrovou skulinou ve dveřích.
"Nemívají detektivové taky takové placky?" zeptala se váhavě.
"Mají, paní, já vám ji ukážu," řekl ztrápeně Nordin.
Nosil svůj služební odznak v zadní kapse u kalhot a teď nevěděl, jak se k němu dostat, ledaže klobouk položí na zem nebo si jej posadí na hlavu.
"Možná že to stačí," řekla žena nejistě: "Sundsvall? Tak to vy jste přijel až ze Sundsvallu jenom kvůli mně?"
"Měl jsem toho tady k vyřizování kapánek víc."
"Aha. Promiňte, ale jistě chápete, totiž chci říct..."